Ráno jsme se chystali opět zaútočit na vrcholy, ale díky pár kapkám deště, které začaly padat z nebe ve chvíli, kdy už jsme měli dávno šlapat po kopcích, jsme zrušili plánovanou hřebenovku, na kterou se všichni tešili a šli jsme nejkratší cestou dolů do vesnice do hospody. Bohužel, když se sebou berou ženy, tak se jim holt musíme občas podřídit. Po dvou hodinách v kiosku jsme si řekli, že bychom se mohli někam pohnout, takže jsme si zjistili, kdy jedou vlaky. Právě nám jeden odjížděl, takže, co naplat, museli jsme přiobjednat další nápoje a zůstat ještě dalsí hodinku. Vlak (ve kterém Pajoch podplatil průvodčího) nás odvezl do Ružomberoka, kde, a sakra, nám ujel autobus o necelých pět minut. Takže náhradním programem byla opět putika, tentokrát s dost žalostnou nabídkou studených polívek a řídkých gulášů. Z autobusu jsme vystoupili již za pokročilého šera v Horní Radúce (název nevim přesně). Po žluté značce vedla dost pohodlná cesta podél potoka mírně vzhůru do nitra Velké Fatry. Postupně přešlo šero v tmu a my čelovkama prolíželi chaty zakreslené v mapě, zda by byly vhodné pro naše nocování. Jedninou rozumnou možností byl nakonec jakýsi krmelec, otevřená dřevěná budka. Akorát pro nás devět. Spokojeně jsme se usídlili a převlíkli a vybalili a začali vařit. V té chvíli začalo docela slušně pršet. Déšť vyzkoušel izolační schopnosti přístřešku, které praktická Zuzka s Ondrášem a Liborem vylepšili soustavou ponč pod střechou. Po večeři jsme pokračovali ve vaření grogů až dokud nás úplně nazahřáli do teploty vhodné pro zalezení do spacáků.
Po noci, kdy se všichni ještě trochu víc seznámili - byli jsme si hodně blízko, vypuklo raní rejdění - vaření, převlíkání, mytí, balení...zde jsem vynechal jedno slovo, které na tyto stránky prostě nepatří (Thoro)..... takže se nám podařilo okolo desáté vyrazit. Cesta začala dost strmým stoupáním parádním podzimním lesem. Všechno listí ze stromů nám šustilo pod nohama a holé stromy vytvářely krásné siluety. Po hodince jsme se vyhoupli nad lesní porosty mezi horské louky sem tam porostlé zbytky kosodřeviny. Hned za lesem jsme objevili boží chatu. Taková ta útulná s kamínkama uvnitř. Tahle byla přímo luxusní, na pryčnách byly matrace a k vybavení patřil i stůl s lavicí. Dokonce dřevo bylo přichystané... škoda, že jsme se nedostali včera až sem... to by byl večer, večírek, teplo, horko.... No, nezbylo než chatku opustit a s vidinou nějaké podobné někde za kopci se vydat dál. Na hřeben už to nebylo daleko, přece jen je Velká Fatra trochu nižší. Na druhou stranu nám to trochu začalo ztěžovat počasí. Bylo potřeba zvýšit tempo a nedělat moc velké přestávky. O výhledy nás úspěšně připravila mlha. Stejně byly zúžené na štěrbinku v kapuci bundy. Celou cestu jsme se opírali do poryvů větru... nebo ty poryvy do nás? Uprostřed cesty nás na chvíli zahřálo u srdce pokoření nejvyššího velkofatranského vrcholu Otriedku (jo? nepamatuju se na názvy...), který jen tak tak přesahoval hrubostní limit 1500 m.n.m. Máš hlad? No, za další hodku jsme se ocitli na vršku (fakt nevim, doplň), kde se na chvíli mraky a mlha rozestoupily a my viděli parádní panoramata hor, luk a skalisek okolo. Na to se opět zatáhlo a mírný déšť přešel v krupičku bodající nás do tváří. Už v chatě jsme si vytyčili za cíl dnešní cesty Horský Hotel s tím, že v jeho blízkosti bychom měli objevit přístřeší k přenocování. Ve "větru, dešti" jsme dorazili k Hotelu s myšlenkama na teplý čaj, pivo, kapustnicu, palačinky, normální jídlo a jak říkal Ondrouš - rád se nechám obsloužit a najím se kulturně u stolu z talíře... Hotel byl, ale to ostatní se zredukovalo na čaje, lahváče a kapustnice. Místo restaurace jsme našli opuštěné bufetové okénko s nepříliš ochotnou slečnou. Ale čaj byl a kapustnica taky a nakonec nam bylo dobře i ve tmě a chladu (nešel jim proud). A na tomto vcelku nechutném místě jsme položili klíčovou otázku celého zájezdu: Co je to pesar? Všichni jsme tak nějak tušili, k čemu to je, ale jak to přesně vypadá, jak se to nasazuje, jak je to na místě určení dlouho (den, týden, měsíc), jak to vlastně funguje, z jakého to je materiálu (někdo tvrdil, že je kovový) - to jsou otazky, na které nedokazal odpovědět nikdo z nás (ani přítomné ženy). Hledat místo na přenocování jsme vyrazili již tredičně téměř za tmy. Chata zakreslená jako vhodná na mapě už nejspíš neexistovala a nebo byla v šeru, sněžení a větru zkrátka nedosažitelná. Zbýval v úvahu krov nad bývalým kravínem, ktrerý nám dokonce slečna z Hotelu doporučila. Oproti předchozí noci místa habakuk, asi na pět takových výprav, jako jsme byli my, sucho taky. co víc si přát... takže začaly tradiční večerní operace směřující ke konzumaci posledních teplých jídel a nápojů. Poté se Pajoch zachoval jako pěkný lump, neboť ukradl poslední zbytek rumu Thorovi s argumentem, že předešlé noci konzumoval rum Thoro jemu. Což těžko říct, jestli to tak bylo...........každopádně nakonec jsme se o zbylý rum podělili všichni. Jak vidno, alkoholu se již moc nedostávalo, takže když došel, a to bylo dost brzy, nezbylo než se uložit ke spánku. To bychom ale nemohli mít s sebou techniky - opraváře, kteří nebyli spokojeni s dost silnými poryvy větru, které fičely skrz celý útulek. Na obou stranách byly otvory větší než dveře, takže nebylo divu. Pro změnu Zuzka, Libor a tentokrát také Pajoch zabednili vchod deskama na které jsme půl noci čekali, než je vítr přece jen přemůže a s rachotem se zřítí. Od té doby byl klid a pokoj na spánek sem tam přerušený světýlkem, když někdo pod tlakem zkonzumovaných tekutin musel ke druhému otvoru vykonat potřebu. Čurat z okna bylo pro nás, ženy, zážitkem.....
Ráno vypadalo počasí trochu líp, už nepršelo a ani vítr už neměl tu sílu, co včera. Přesto bylo rozhodnuto opět sestoupit nejkratší cestou dolů, tentokrát již definitivně na vlak domů. Po dvou hodinách dost monotónního pochodování po normální cestě nás turistická značka svedla do moc pěkného kaňonu podél potoka. Celkem asi za dvě a půl hodiny jsme byli v Harmanovcich na vlaku a mohli se převléct ze zabahněných bot, návleků a kalhot do aspoň trochu kulturnějších oblečků a vyrazit přes Vrútky a Žilina směrem k té děsné, šedivé, zaprášené, pracovní a nudné Praze. Tak, cesta domů... no, mohlo by se zdát, že je konec všemu, ale není. Ještě se událi věci... Jelikož jsme stihli v Harmanovcích vlak asi za ctvrt hodiny (jen se převlíknout) a ve Vrůtkách nám taky navazoval asi za 10 minut, ocitli jsme se před rozhodováním jak a kudy domů v půl čtvrté v Žilině. Pajoch byl jasnej, jel do Brna, rozhodovalo se nás osm, takže bylo zákonité, že se utvoří dvě čtveřice. Jedna cítila odpovědnost k zaměstnání, chtěla se vyspat a cestu ve vlaku strávit v pohodlí, což splňoval spoj v 16:30 ze Žiliny s přestupem v Hranicích na Moravě (kde bylo možné případně využít k nákupu zlevněných skupinových jízdenek) a pak přijet do Prahy ve 23:20 ještě týž den. Druhá čtveřice dávala přednost odjezdu již v 15:45 do Českého Těšína, kde se dá kromě koupení slevněných jízdenek zapařit za český koruny a času na jídlo je dost, další-noční spoj jel až po pěti hodinách. Do Prahy dorazit v půl čtvrté bylo ideální, akorát dorazit domů, nějakou tu hygienu a šup do obleku a na jednání s klienty do práce. Jenže rozdělit se znamenalo přijít o hromadnou slevu. No a tak to taky dopadlo. Anička ve finále odsunula zodpovědnost za kolektivnost, takže do Těšína nakonec vyjela pětice, která obstojně ukončila Hrubost.
No, tady je na místě Jítě poděkovat za pěkný popis a napsat něco jménem Fugy na závěr. Akce probíhala skutečně dost podobně výše uvedenému popisu, pouze odjezd do Prahy je popsán pouze z jednoho úhlu pohledu, ale to je vcelku jedno. Zhodnocení celého pobytu: Fatra je pěkná, ale Nízké Tatry jsou hezčí. Přínosem byla účast původně nechtěného Ondrouše, který svým pestrobarevným humorem nezklamal. Rovněž Libor nás, po úvodním oťukávání, přesvědčil, že není žádným Liborem a pokud příště nechá doma Jíťu, bude jeho přínos jistě ještě větší. Zbytek zájezdu okouzlil svou krásou (Anna, Háňa), pracovitostí (Zuzka), chytrostí (Jíťa) a pohodou (Fuga).
Jíťa a Thoro