Koupili jsme rychle lístky a pivko a do vlaku nastupujeme téměř v poslední chvíli. "Už jsem myslel, že si budu muset vzít taxíka, naštěstí ale zrovna jela tramvaj, sorry."

   Cesta, díky tomu, že jsme jeli ve čtvrtek, proběhla celkem klidně. Kupíčko jsme měli skoro celou cestu jen pro sebe. Až na Slovensku jeli lidi do práce a nakvartýrovali se k nám. Jen jsme ani jeden neměli hodinky, takže jsme po ránu nevěděli, za jak dlouho asi tak budeme vystupovat. Ale nakonec jsme to trefili a vystoupili ve tři čtvrtě na osm v Liptovském Mikuláši. Pajoch už samozřejmě seděl v nádražním bufetu. "Nazdar, tak dáme pivko a uvidíme, ne?" "Já se možná ještě zaběhnu podívat v kolik nám jede autobus," nabídl jsem se.

   Autobusové nádraží je hned vedle vlakového a já si i kupodivu pamatoval, kam to chceme jet, takže jsem si hned všiml autobusu s tou správnou cedulkou. "Dobrý den, v kolik jedete do Jalovce?" "V osem, nula tri." Jen jsem doběhl pro kluky, nahodili jsme si batohy a rychle došli k autobusu.

   Na konečné jsme vystoupili nejen my, ale ještě další 4 kluci. "Kam jdete?" "Na Baňku a potom dál," bylo nám odpovědí. "Tak se tam možná někde ještě uvidíme."

   "Hele, kam že to jdou? Na Babku? Kde to je?" "Ne, na Baňku - to je asi Baník." "Zaslechl jsem od nich, že nemají ani šusťáky a navíc nikde není vidět, že by měli cepíny. Jestli to nejsou nějaký hovada. Doufám, že je nepotkáme, ať je nemusíme zachraňovat," i když víme, že bysme museli.

   Začali jsme se v tom mraze pomalu postupně převlíkat, což vyvolalo útrpné pohledy a dobře míněné rady od místních, ať nikam nechodíme. Za pár minut otevřeli vedle krámek, tak jsme si mohli k tomu striptýzu koupit i ranní pivko. Dopili jsme, přerozdělili zásoby, zabalili batohy a vyrazili směrem k horám. Nejdřív se asi 2,5 hodiny jde údolím potoka a teprve potom se začíná stoupat. Minulý rok jsme šli stále po žlutý, která vede víc na západ a já dostal nápad, že bysme letos mohli jít po modré. Ta vede přímo k Baníku a tím bysme si měli cestu celkem výrazně zkrátit. A možná, když to půjde, dojít dneska až tam, kde jsme loni spali teprve druhou noc. První 2,5 hodiny podle značek jsme zvládli za necelé 2 hodiny. Tímhle tempem k tomu bivaku v pohodě dojdeme. Na rozcestí jsme se napili, podívali do mapy, upevnili se v názoru, že to po modré bude kratší, a opět vyrazili, abychom nevychladli. Tady už to ale tak rychle nešlo. Za prvé to začalo být trochu do kopce a za druhé nebyla cestička moc prošláplá. A i to málo nakonec skončilo.

   Tím, že se do Roháčů v zimě nesmí, neexistuje zde zimní značení cest tyčemi a ani se nepočítá s tím, že by měly být značky pod sněhem vidět. A protože jsou běžně namalované na kamenech na zemi, tak docela často vidět nejsou. A to se nám stalo teď.

   "Já myslím, že po cestě nejdeme. Protože jinak by přece byla značka na tomhle kameni." "Hele, a nemohla by vést támhle naproti?" Přes údolíčko s potokem a kousek výš. Tam to opravdu vypadá, že cesta vede. Tedy jen do té chvíle, než těch cca 50 m za 10 minut překonáte, protáhnete se klečí a vylezete po skále. Potom už je vám jasné, že tady cestička určitě nevede, zato je celkem znatelně viditelná na druhé straně údolíčka, kde jste byli před chvílí. Co se dá dělat, klečí to nejde, tak musíme zpátky. Ale proč ty kreténi nenamalovali na ten kámen značku, je celkem nepochopitelné.

   Jdeme dál a jak se dostáváme výš a dál do nitra hor, počasí se celkem předpokládatelně nezlepšuje. Za chvíli se dostaneme do mraků a to bude teprve žúžo. Sněží, je zima, sluníčko nemá šanci se ani ukázat a nahoře musí fičet o sto šest.

   Cesta se ztratila úplně, a proto jsem vyrazili přímo vzhůru. Nejhůř na tom byl samozřejmě ten první. Musel prokopávat cestu, což ne vždy je jednoduché. Tenhle sníh měl na sobě krustu přesně té síly, že jednou ji prokopnete v pohodě a o krok dál si málem zlomíte palec. Tím se náš postup velmi znatelně zpomalil, ale naštěstí jsme neviděli nahoru a tak jsme netušili, kolik nám toho ještě zbývá. Viditelnost se zhoršuje každým krokem. Ve chvíli, kdy jsme se rozhodli, že si nasadíme mačky, byla tak 50 metrová.

   Moje mačky jsou naštěstí vybaveny rychloupínáky, tak s nimi nemám problémy. Gregory i Pajoch mají normální řemínkové. Pajoch je zná a už je používal mnohokrát, zatímco Gregory je má půjčené a celkově mačky tolikrát nepoužil, takže mu to trvalo docela dlouho. Ale nakonec se mu to, přes silný vítr a krutou zimu, přece jen povedlo. Aspoň jsme si to mysleli. Ale po 30 m Gregory opět stojí a zase si na nich něco montuje. "Myslíš, že má cenu jít ještě nahoru?" řve na mě z plna hrdla a desetimetrové vzdálenosti Pajoch. "Nevím." "Jestli bysme nahoře nenašli nic ke spaní, tak budeme pěkně v prdeli. Já bych se vrátil." Než jsem se stačil rozhodnout, zahodil Gregory stojící kousek pod námi rukavice po svahu dolů a tím nám dal jasně najevo, že dál to prostě nejde. Otočili jsme to a jdeme dolů. Což jde o poznání lépe. Dole pod svahem jsme si ušlapali ve sněhu místo a vybalili stan. V okamžiku, kdy jsme ho chtěli vztyčit, fouklo o trochu víc a my měli co dělat, aby neuletěl. "Tady to nemá cenu, buď se nevyspíme nebo se roztrhá!" Zase jsme ho sbalili a vyrazili ještě níž. Nakonec jsme našli ucházející místo ještě pod tím kamenem, u kterého jsme si udělali výlet na druhou stranu potoka. A to bylo asi před 3 hodinami. Cestu, kterou jsme nahoru šli přes 2,5 hodiny, jsme sešli dolů za necelou půlhodinku. Opět jsme si vyšlapali ve sněhu místo na stan a, teď už bez problémů, protože tady skoro nefoukalo, jsme ho postavili. Co nejrychleji jsme dovnitř naházeli všechno, co bychom mohli potřebovat, a zalezli dovnitř. Ani jsem neměl chuť se v té zimě převlíkat, narozdíl od Gregoryho.

   "Tak, teď uvidíte něco, co jste u mě ještě neviděli," prohlásil Pajoch a měl pravdu. Vytáhnul mobil s tím, že musí zavolat Ivě, jestli jsou všichni tři v pořádku. Bohužel jsme ale v údolíčku, kde není signál, a tak se nic nekonalo. Až zítra.

   Mezitím se setmělo a my začali vařit v pořadí: grog, polévka, grog, hlavní jídlo, grog a spát. Vařit ve třech ve stanu není žádná sranda. Místa tu moc není, člověk musí sedět stále shrbený a o natáhnutí nohou musí bedlivě přemýšlet, aby nesvrhnul vařič. Má to však jednu výhodu. Při vaření je ve stanu o poznání tepleji než bez vaření. Dneska to šlo všechno docela rychle, protože jsme nemuseli vařit ze sněhu a mohli používat vodu z potůčku. Kolínek bylo tolik, že jsme si na ráno nechali skoro půl hrnce, ale grogu bylo málo. Ten byl však bohužel limitován množstvím přineseného rumu. Ne, že bysme to podcenili, ale tahejte se s tím. Prostě ani litr na osobu nestačil, zvlášť když Pajoch měl jenom půllitr. Ale zato měl ještě meruňku.

   No a množství vypité tekutiny samozřejmě zapříčiní normální biologické pochody a mě se ven tak strašně moc nechtělo. "Tak si vezmi flašku," dostal jsem radu. No jo, vždyť já mám takovou litrovou od mlíka s celkem širokým hrdlem. To by mohlo jít. A šlo. Stačilo si jen kleknout a překonat ostych. Na mráz potom člověk vystrčí jenom ruku a obsah vylije, aby bylo místo pro další zájemce. Jen Gregory to nějak nepřekousnul, i když se taky pokusil, a musel chodit ven (holt psychicky labilní slušňák).

   Ráno jsme zjistili, že nám nikomu nebyla kupodivu zima, přestože ve stanu zamrzla voda. "Tak, určitě je venku hnusně a my budeme moct sejít dolů a dojet zachlastat na Chopok," prorokoval jsem. "Je nádherně," zkazil nám to ale Pajoch, který byl zvědavý, jaké se nám vyklubalo ráno, a vylezl ven. "Kecáš."

   Nekecal, obloha byla jako vymetená a nálada rázem vyšplhala velmi vysoko. Najedli jsme se, vypili spoustu čaje, sbalili stan a vyrazili. To, co jsme šli včera 2,5 hodiny, jsme vyběhli během hodiny. Tam jsme ale zjistili, že na vrchol to ještě tak blízko není a ještě štěstí, že jsme to včera zabalili. Tady bysme byli totálně v hajzlu, protože stan by tu určitě nestál, a pokud by stál, nevydržel by přes noc, a pokud by vydržel, my bysme se určitě nevyspali.

   Konečně jsme se vyšplhali do sluníčka na hřeben a před námi se rozprostřel neuvěřitelný pohled na zasněžený hlavní hřeben Roháčů. Směrem do Slovenska byla dohlednost alespoň 150 km. Na obloze ani mráček a navíc skoro nefoukalo. Lepší počasí by si člověk snad ani v horách nedovedl představit. Teda pokud by se nemusel brodit ve sněhu, kterého je od 20 cm do 1 metru. Škoda, že jsme neměli foťák, hodil by se. Výhledy byly naprosto famózní.

   Dalším nemilým překvapením bylo zjištění, že ten kopec nad námi není Baník, ale jenom nějaký jeho předvrchol. Na Baník jsme dorazili až před polednem. "Gregory, jako hostu Fugy ti tímto předávám právo stanout na nejvyšším vrcholu Roháčů jako první," sdělil jsem mu asi 3 metry pod vrcholem. Podle cedule na vrcholu to do Smutného sedla, u kterého jsem spali loni, je jen 1,5 hodiny. Třeba dojdeme až támhle k plesům.

   Kluci, které jsme potkali v autobuse tu podle absence jejich stop zatím ještě nešli a navíc nebyli ani nikde vidět. Pokud opravdu neměli mačky a cepíny, tak by to od nich byla docela kravina. Hory jsme měli tímto skoro jen pro sebe, až na opodál vesele skotačícího kamzíka.

   Cesta po hřebenu je ve sněhu mnohem náročnější než jen po skále. Zvláště po takovéhle vrstvě, která si dělá, co chce. Jednou se proboří, jednou ujede, jindy vydrží a někdy se může i urvat. Každý krok si člověk musí promyslet. Tím se z toho stává záležitost nejen fyzicky, ale i psychicky náročná. A to především pro člověka, který jde první a musí cestu prošlapávat.

   Taktéž lezení po řetězech a jiných exponovanějších místech je mnohem pracnější, ale tím i krásnější. Na nohou máte furt mačky, které na šlapání po skále nejsou úplně nejlepší, a v ruce cepín, který se vám, hlavně u řetězů, dost plete. Sundat si je ale nemůžete, protože to byste nedělali nic jiného, než si nandávali a sundávali mačky. Člověk si prostě musí dávat pořádný pozor. Ale pohledy do okolí mu to vynahradí.

   Odpoledne už jsme měli takovou žízeň, že jsme se rozhodli, že si na hřebeni uvaříme teplý ionťák. Naštěstí bylo nádherně, tak z toho byla příjemná zastávka. To už jsme se smířili s tím, že v tomhle terénu dál než na místo z loňska nepůjdeme, protože nevíme, jak to vypadá za ním a jestli bysme dál ještě něco tak hezkýho na spaní našli. Času jsme tedy měli docela dost.

   K bivaku jsme došli celkem brzo, asi tak něco málo po druhé hodině. Na chvíli jsme si ještě sedli na skálu a opalovali se, protože místo na stan bylo ve stínu na severní straně hřebenu. Asi za půl hodiny nám ale začalo být trochu zima a my slezli dolů do spacího dolíčku a začali ušlapávat sníh.

   A potom už byl průběh velice podobný jako včera. Jen s tím rozdílem, že dneska musíme vařit ze sněhu, což trvá o něco déle a není to tak pohodlné. Naštěstí nám zbylo o trochu víc alkoholu než včera, takže jsme po vaření usnuli velice rychle. (Gregory ani dnes nepoužil láhev a opět musel ven, kde však mráz byl mnohem větší než minulou noc).

   Já jsem bohužel trochu přecenil můj spacák a karimatku a současně podcenil nadmořskou výšku a úplně čistou oblohu, a proto mi k ránu nebylo úplně teplo. Naštěstí brzo nám na stan svítilo sluníčko a stejně jako včera bylo naprosto neuvěřitelně nádherně. Tím padly skeptičtější varianty dalšího pochodu spočívající v sestupu do údolí. Teď jen, co všechno budeme schopni stihnout. Z hřebene musíme začít sbíhat kolem poledne, protože cesta k autobusu bude trvat alespoň 3 hodiny.

   Jestli to půjde tak, jak má, čeká nás Plačtivá a Ostrý Roháč, dvě krásné špičaté hory. V případě, že se něco stane, sejdeme z Plačtivé dolů do sedla a Žiarskou dolinou na autobus. Na Plačtivé se rozhodneme.

   Plačtivá je pravděpodobně vrchol vcelku oblíbený, protože na ni byla vyšlapaná slušná cesta. Tím se náš postup výrazně urychlil a my na ní stanuli docela brzo. Museli jsme se ale rozhodnout, co dál. Varianty byly dvě. Tedy tři, ale jít hned dolů nám bylo líto. Mohli jsme dojít na Ostrý Roháč nalehko, vrátit se pro batohy a sejít dolů Žiarskou dolinou, která bude asi slušně prošlápnutá a kterou známe. Nebo přejít Roháč i s věcmi a na autobus jít další dolinou, kterou jsme ještě nešli. Gregory byl pro bližší variantu, já pro vzdálenější. Pajoch musel rozhodnout.

   Na Roháč jsme se dostali celkem bez problémů, tedy až na to, že mně v jednom celkem těžkém místě spadla mačka z nohy. Horší to bylo dolů na druhou stranu. Tady mi mačka z nohy spadla dvakrát a to samozřejmě vždy na exponovaném místě, kde jsem ji v podstatě dost nutně potřeboval. S mačkama jsme neměl problémy jenom já, ale více méně všichni. Pajoch celý třetí den šel s mačkou přispravenou tkaničkou a Gregory se s nima celkově nějak nesžil. Naštěstí se nic nestalo.

   Od sedla za Roháčem nastal opruz. Sice jsme tudy ještě nikdy nešli, zato jsme o nic nepřišli. Cesta údolím byla nekonečná a to i přesto, že jsme docela hnali. Kupodivu nejhorší úsek byl až dole v lese. Přes den to tu rozmrzlo a v noci zmrzlo na slušnou skluzavku. Na zem jsme se dostali všichni několikrát, nejvíc ale Pajoch, který spadl 4 krát. A to jednou velmi podařeně na kostrč.

   Po více než třech hodinách od sedla pod Roháčem jsme dorazili k autobusové zastávce. Jel za 10 minut. Neuvěřitelné. Tím Pajoch stihne spoj, který ho doveze do Brna po desáté večer a nám by možná taky mohlo jet něco dřív.

   "Najskorší vľak vám idě v pôl sedmej," oznámili nám v informacích. Takže my s Gregorym máme asi dvě a půl hodiny čas. Pajochovi to jede za chvíli. Jen jsme dali panáka a Pajoch vyrazil. "No a my se jdeme asi někam najíst." "Já znám na náměstí slušnou hospodu," ujal se vedení Gregory. Bohužel byla zavřená, tak jsme zapadli jinam. Tady ale nevařili, takže jsme si poručili jen pivko a potom ještě dvě. Jídlo jsme si koupili v krámku a pelášíme k nádraží. Naproti nádraží je parčík. Vyrážím mezi keře u cesty, že si zkrátíme cestu přes trávník. Batoh na zádech a moje rychlost však způsobily, že poté, co moje nohy byly zastaveny drátem nataženým mezi keři, ocitl jsem se na zemi. To, že jsem sebou praštil, mi tolik nevadilo, ale to, že jsem si kvůli tomu roztrhnul kalhoty, mě nasralo. Mohl jsem si je tolikrát roztrhnout mačkama a já si je roztrhnu 200 metrů od nádraží kvůli nějakýmu blbýmu drátu. Gregory se mohl samozřejmě potrhat smíchy.

   Jízdenky už jsme měli, teď jen doufáme, že u průvodčího seženeme i lehátka, abychom se domů vyspali. Nakonec jsme měli nejen lehátka, ale i vlastní kupé.

   Výlet skončil. Počasí bylo naprosto úžasné a celkový dojem suprový. Příště by jen mohl být tvrdší sníh, aby to odsýpalo rychleji a my toho stihli ještě víc.

Jaryn